Preškavák

Vítej poutníku. Čaj nebo kávu? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl… Povídej. Cukr nebo med? Sladíš si život? Aha. A co tam u vás? Jaké to tam je? Pořád stejné jako to bývalo?

ON-LINE DENÍK

DEN 21 TUR.DUHA: DEN S VELKÝM „D“, DEN ČAJOVÉHO DÝCHÁNKU S VOJÁKY, ZTRACENO VŠE.

Ráno se snažíme vstát brzo a jít na pláž. Platíme za ubytovaní – přesně vyšité nám na míru našich potřeb a tajů. Paní domácí, která má mj. i několik penzionů v samotném centru Patary za dvojnásobné až trojnásobné ceny, nám věnuje několik velkých hroznů vína, jenž se nám stávají snídaní i oběděm. Radí nám cestu mimo checkpoint křovisky na pláž Patara. Prodíráme se rozličně pichlavými a otravnými keřy až k prvním opravdovým písečným dunám. Neuvěřitelnost toho co se před námi objevilo nedokážu popsat. Mám k tomu jedinou poznámku. Vemte si baťoh dejte do něj peněženku, pas, jídlo a dobrou náladu.

V Praze nasedněte do autobusu od společnsoti Katev Travel, v Sofii přestupte, pak dále v Istanbulu a dojeďte sem. Nejlépe ne sami, ale s přítulem/ přítulkyní, rodiči, sourozenci, kamarády a projďte se těmi dunami za neustálého zvuku vln drtící zrna písku. Osmnáct kilometrů pláže vám přinese nejen potěšení z nekonečna a naprosté volnosti, ale také se ocitnete na jednom z mála míst, kde mořské želvy karety vylézají na břeh a snášejí zde svá vajíčka. Síla tohoto místa vás naprosto uhrane. Tak na co čekáte? Moře je stále teplé, pláž je bez turistů, vlny úžasné. Zítra v 7.30 vám vyjíždí autobus.
Skotačíme ve vlnách (proskakujeme, přeskakujeme, podskakujeme, surfujeme, potápíme se), je teplo, slunečno – co víc si přát. Zábava trvá asi dvě hodiny. Našel jsem krásnou suchozemskou želvu, když jsem šel po jejich stopách mezi křoviska. Utíkám ji ukázat holkám, abych ji pak mohl odnést zpět, jsme přece jen v přírodní rezervaci. Chceme se jít podívat dál bez těžkých batohů, a tak je schováváme maskovacím způsobem mezi křoviska na několik míst. Palmy, keře a různé trávy nám pomáhají při maskování. „Tady je přece nikdo nemůže najít“, říkám si.
Kamča nemůže najít svou ledvinku s mobilem, peněženkou, kreditkami a dalšími věcmi. Výraz v jejím obličeji nám ukazuje, že je to asi velice vážné. Prohledáváme vše, zvažujeme několik možných scénářu ztráty věcí. Po skupinkách se rozdělujeme a jdeme hledat, alespoň něco. Kdyby je někdo z občasně procházejících lidí ukradl, vyhodil by alespoň doklady, což je pro nás asi to nejdůležitější. Já, Bajk a Eliška jdeme asi 3km v rojnici po pláži směrem na západ a prohledáváme křoví i písečné duny, ptáme se lidí a snažíme se zaujmout co nejširší prohledané území, ač to na takto široké pláži jde dost špatně. Adél a Dáša jdou směrem na východ k checkpointu, kde se doptávají na ledvinku. Pracovníci od nedaleké pláže jsou natolik zděšeni, že chtějí zavolat policii, ale také říkají, že je to tady dost časté a že lupiči pak vyhazují nepotřebné věcí do korun stromů. Vzhledem k této skutečnosti vysílají tři hledače ze svých řad s klacky, kteří začnou prvně hledat v křoviskách, kde máme schované krosny :). To by bylo docela vtipné. Naštěstí je Koďous s Kamčou posílá jinám, že tohle jsme už prohledali. Vracíme se i my ze západu s tím, že nikde nic. Už je jasné, že věci byli buď ukradeny a nebo ztraceny. Na pláži je však Kamča ještě měla. Nakonec jsme došli k tomu, že se ledvinka nechala, díky nedopatřenosti, asi povalovat na pláži a pravidlo „překontrolovat si své věci, když mi je bere někdo jiný a do teď ležely na pláži“ se pro tentokrát vymstilo. Je víkend a voláme jednomu známému, který pracuje na velvyslanectví, ten nás přesměrovává po telefonu na velvysl. do Ankary, kde se dozvídáme potřebné informace. Pán na telefonu mi vzkazuje, že musíme do Ankary vyřídit potřebné informace kvůli vízu, ale na policii se zde ohlašovat nemusí – novému vízu to nepomůže. Kamča si blokuje kreditky po telefonu, poplatek za uplnou blokaci je 2000,-. Jdeme zpět do vesničky Patara, abychom mohli dál do Kalkany a Kaše, kde je na ráno naplánována cesta na lodi. Kousek za prvním checkpointem stojí dolmuš, která nás bere za poměrně dobrou cenu až do Kaše, takže nemusíme složitě s krosnami přes Kalkan. V Kaši se jdou ostatní najíst a já, Koďous a Kamča jdeme hledat policejní stanici, abychom pro jistotu nahlásili ztrátu. Policejní stanice je kousek od přístavu a voják se samopalem nás zve dovnitř. Posazuje nás asi 2metry od mříže do vězení a jde shánět někoho kdo umí trochu anglicky, pak se dozvídáme, že nám pomoci nemohou a že máme jít k vojákům (Jandarma) naproti. Tam nás mladý voják opět ozbrojený, po schválení velitele přes telefon, vede dovnitř. Tam nás posazují na křesla do kanceláře pod oborvský obraz nějakého vojenského generála. Čekáme, než hlavní velitel této stanice přijde v civilu, abychom se započali administrativu nad stracenými věcmi. Vysvětujeme základní informace, popisujeme co se ztratilo, až do chvíle, kdy oznámíme, že se ztratili i kreditky. V tu chvíli se velitelova řeč úplně obrátí a říká, že nám nemůže pomoct, zda-li jde o kreditky. Nechápeme to. Třikrát někam volá a pak nám píše jméno Jandarmy v Kalkaně, kam nás také posílá. Venku než nás vykopnou, ještě jednou volá a při tom se začne na Kamču usmívat. Po skončení telefonátu zavelí: „Zpět do kanceláře.“ V Kanceláři se při telefonování ptá: „Kolik jste tam měli peněz? Mobil?“ Až když Kamča odpovídá přesnou částku, kterou už zná i onen velitel, tak se celý příběh mění. Velitel celý veselý říká: „Ledvinka se vším se našla, mají ji kolegové v Kalkanu. Jsem velice šťastný.“ Sám ač kulhá nás vede přes celou Kaš až na autobusové nádraží, kde nám ukazuje ten správný autobus do Kalkanu. Autobus odjíždí za 10 minut, tak rychle běžím s Kamčou pro naše tři krosny, aby mohl Koďous hlídat autobus a ostatní mohli začít hledat místo na spaní, protože se stmívá. Celý den jsme pořádně nejedli, snažím se během těch 10 minut sehnat něco rychlého k jídlu. Jen tak tak dobíháme k autobusu, který už málem odjel. Cestou do Kalkanu se stmívá. Po tmě v Kalkanu hledáme vojenské středisko Jandarma. U brány pomocí baterky ukazujeme lístek, kde je napsáno jméno velitele z Kaše a jeho podpis, to už na nás všichni volají: „Czech republic, money, mobil,... .“ Přesně tak, proto tu také jsme. Doufám, že to nebude trvat dlouho, tak jdu dovnitř jen s Kamčou. Koďous zůstává venku na lavičce s krosnami. Dovnitř nás zve další z hlavních představitelů vojáků pro tuto oblast, který má u sebe opět někoho z řad vojáků jako překladatele. Celý šťastní ukazují Kamče vše co se našlo. V ruce drží papír s podrobným seznamem věcí a protokolem o nalezení věcí, kde je napsáno např. 2x 0,25YTL, 4x 1YTL, 2x pasová fotografie, 1x léky, 1x kreditní karta apod. Celý tento turecký text nám překládají do angličtiny a až po tom co Kamča vždy odouhlasí určitou položku, tak si ji může převzít. Kontroluje se tím, jestli se něco neztratilo, co přijali vojáci a co odevzdávají. Nikde nesmí být chyba. Celý protokol je stvrzen 4 vojenskými podpisy. Vše je vpořádku. Usmívají se nad fotkou Kamčiného přítele. U vojáků dostáváme výtečný turecký čaj a debatujeme nad rozličnými tématy. Jdu pro Koďouse, kterou venku málem sežral vojenský pes, až na něj museli skočit tři vojáci, aby ho odehnali. Koďous je cele rozklepanej. Uvnitř již všichni vtipkujeme s velitelem nad fotbalovým utkáním mezi Čechy a Turky, nad školou apod. Trochu nejistě se ptám na rozložení vojenských a policejních sil v Turecku, ale oni mi s přehledem odpovídají. Vysvětlují, že Turci mají velmi dlouhou vojnu, a že turecké komando je speciální vojenská škola v horách (i u nás Egirdiru), že se Američané bojí Tureckých vojsk, a že by to nejspíše řešili svrhnutím nějaké té bomby. Vyměňuji si s velitelem mince – českou za tureckou. Ptají se nás, jak se dostaneme do Kaše, autobusy prý už nejezdí. Odpovídáme jim, že možná taxíkem, že nemáme moc na výběr. Velitel říká, že nám stopne auto, načež Koďous špatně odpoví a řekne: „JJ, autobus by pro nás byl dobrý.“ A tak čekáme a čekáme, až pro nás jeden z vojáků přijde a řekne: „Autobus už je přistaven.“ Venku na hlavní silnici před vojáky stojí minibus. Velitel nám ještě vzkazuje, ať řidičovi nic neplatíme, že už to zařídil. V roztěkanosti ze stopnutého minibusu se v rychlosti loučíme s vojáky a děkujeme. Je to až neuvěřitelné. Vojáci čekali na silnici, aby kvůli třem potrhlým českým studentům stopli první autobus, který bude projíždět okolo.
Jedeme do Kaše, od ostatních už přes SMS víme, že postavili stany na kopci nad městem a že máme vystoupit před městem, což také děláme. Pomocí prozvánění jim dáváme signál, že již čekáme. Čekáme půl hodiny, čekáme třičtvrtě hodiny a najednou přibíhá Dáša a děsně se diví, že Bajk nás nenašel a kde vlastně vůbec je. Lezeme do kopce s baterkou a nalézáme stany postavené kousek od ruin z helenistického období. Nahoře čekáme na Bajka ještě další hodinu, ujišťuji ostatní, že je určitě vše vpořádku a že opravdu nemá smysl ho jít hledat, že nás nejspíše hledá někde on a že to přeci musí někdy vzdát a vrátit se na kopec. Po té hodině se to zda divné i mě, a tak ho jdu s Dášou s baterkami hledat do města. Když sejdeme dolu, tak ho potkáváme v běhu od autobusového nádraží celého spoceného a unaveného. Kupuji mu v rychlosti vodu. Po cestě nám vysvětluje jeho ztřeštěnou a neuváženou příhodu. Zkusím jej ve zkratce popsat.
Při cestě z Patary do Kaše vystupovali lidé dvakrát před městem - jednou asi dva kilometry a jednou asi půl kilometru. Spal jsem, tak jsme si to nepamatoval. Při cestě od vojáku jsme byli domluveni přes SMS, že vystoupíme tam, kde vystupovali lidé před městem. Bajk si myslel, že jsme vystoupili ty dva kilometry před, stopl auto a nechal se tam odvézt. Jenže řidič mu jaksi nechtěl zastavit a zastavil mu až po 20km od Kaše, jen proto, že si Bajk vymyslel, že lidé, kteří stojí u silnice, jsme my. Bajk se pak rozeběhl směr Kaš podél silnice, která kopíruje útesy. Byla noc a byl vyřízený, tak občas běžel a občas šel. Nikdo mu nechtěl zastavit. Neměl u sebe peníze, doklady, mobil ani vodu. Kousek před Kašem mu zastavil autobus a odvezl ho do města, tam odsud běžel ke kopci, kde nás potkal. Celá příhoda se stala, díky tomu, že si chtěl urychlit cestu za námi, abychom dlouho nečekali. Společně doražíme na kopec, kde jsou všichni šťastní, že jsme KONEČNĚ pospolu i s Kamčinými věcmi. Popíjíme pivo. Jsem trochu rozhozený, protože přesně díky takovým to neuváženým činům, spousta lidí skončí a nebo se jim příhodí něco mnohem horšího, než jen 15km běhu.
Večer spím venku vedle stanů pod šírou, nechce se mi mačkat s holkami ve stanu a navíc je krásná noc s měsícem osvícenými horami v pozadí a pode mnou je městečko Kaš, jenž je jedním z posledních zachovalých přístavních městečkem s historickým rázem. Ve snu se už těším na zítřejší cestu lodí do krásného zálivu.

Poslední komentáře
15.10.2008 14:00:55: Radku napiš prosím na viditelné místo kontakt, kam by se Vám dal poslat třeba balíček.Fotky jsou fak...
 
Kluk jedna ušatá z vod Preškavy… ÷ www.preskavak.webgarden.cz ÷ … portfolio o světe tady a tam. © 2000-2008