Preškavák

Vítej poutníku. Čaj nebo kávu? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl… Povídej. Cukr nebo med? Sladíš si život? Aha. A co tam u vás? Jaké to tam je? Pořád stejné jako to bývalo?

ON-LINE DENÍK

DEN 14 SPONTÁNNĚ 93 KM NA KOLE

Dopoledne vstávám svěží, mnohem více než ve dnech předchozích.

Spontánně mě napadá půjčit si horská kola a jet pryč. Přemlouvám všechny a jediná Dáša Koďous se s mým nápadem ztotožňují a připravují se na výlet.

Jdeme si půjčit kola do Lale hostelu. Je to služba pro ubytované turisty, která vyjde na 280,- na den. V hostelu není majitel, jen nějaká jeho příbuzná a ta mi podává telefon, abych se s nim domluvil. Využíváme toho, že nemusíme platit předem, pro to, abychom nezaplatitili vůbec. Budeme po vrácení kol dělat, jakože jsme nevěděli, že se za to musí platit. Snad nám to vyjde.
Půjčujeme si tři kola značky Kron. Cesta je naplánována k vesnici Barla 35km podél jezera a poté dál, podle toho jak to půjde.
Vyjíždíme z Egirdiru a zrovna mají vojáci "návštěvní den". V celém městě podél hlavní silnice jsou auta a na chodník celé rodiny s vojáky. Snažíme se v tomto zmatku nějak trefit odbočku na cestu kolem jezera Egirdir. Cesta se různě houpe, jednou dolu a pak nahoru. Dobýváme první průsmyky nad jezerem. Někdy jsme i několik desítek metrů nad břehem. Je dobré, že na této silnici není takový provoz. Podél cesty potkáváme krávy, kozy, ovce i osla. Vpravo je odbočka k nějaké turistické zajímavosti, neplánované odbočujeme. Dojedeme až na břeh jezera, kde je opuštěný penzion, vybrakované stánky a totálně opuštěná pláž, jak kdyby lidé před chvíli utekli. Přiběhl za námi pes, který má jedno oko světle modré a druhé hnědě. Na boku těla má vykousnutou čerstvou ránu. Říkám Dáše, že si ho nebudeme všímat a beru do ruky kámen, protože jsem se naučil v Mongolsku, že to jediné na zvířata platí. Zvířata se bojí toho, že po nich něco hodíte, byť se jen fiktivně sehnete pro kámen. Dáša neposlechla a odrostlejší štěně si s ní hraje, ze začátku je to sranda, ale pes ji nedá pokoj, neustále na ní doráží a skáče. Už i Dáša neví co s ním. Musíme ho odhánět. Odjíždíme smutně z této turistické lokality, jenž nám nenabídla žádnou zajímavost vyjma podivného psa a opuštěné pláže. Pod kola se nám plete to přitvrdlé štěně a pokouší naše šlapající nohy. Je s ním hrozný problém. Nechceme, aby nás kousl nebo jen škrábl. Pes utíká k domu u silnice a my můžeme pokračovat. Chceme si odpočinout, a tak zajíždíme směrem k břehu, abychom se najedli. Jenže v dálce štěká pes. Koďous na nás volá, že pes utíká, ale my se tomu zprvu smějeme, protože se předtím Koďous bála i toho malého štěněte. Až když vidím její výraz ve tváři, tak otáčím kolo a sprintuji k silnici. Obrovský kavkazský pes se střelhbitě řítí za námi. Dáša trochu zaostává. Když jsme opět na silnici, pes se zastavuje na louce. Jenže co se nestane. Rozjíždíme se a tento kavkazák s obrovskou vervou běží šikmo k silnici. Koďous na mě vpředu volá, co má dělat, Dáša je za mnou. Vím, že kdyby jsme zastavili, sejme nás. A tak pobízím Koďouse, ať šlape co nejrychleji to jde. Skoky psa se prodlužují a naše šlapání krátí. Už jedeme tak rychle, jen co se šlapky stačí protáčet, mám pocit, jak kdybych šlapal do prázdna, protože už řetěz nic nenabírá. Jedeme maximální rychlostí. Pes se zastavuje a kdybych neřekl Koďousovi, ať zastaví, asi by jela dalších 12km se smrtí v očích. Ohlédnu se. Kousek od nás stojí pes na silnici a o kus dál ještě Dáša, která zastavila a nesnažil se jet dál, což jak se ukázalo byl ten nejlepší počin. Pes vzdal honbu za námi a Dáša pro něj už nebyla zajímavá, odbíhá zase na louku a Dáša v klidu s tepajícím srdcem nás dojíždí. O větší kus dál zastavujeme u stáda koz a svačíme.
Jsme u Barly, máme za sebou 32km, rozhodujeme se, že budeme pokračovat dál. Ze silnice is odměřujeme naší cestu do pohoří Barla, je krásně vidět kudy a kam jsme přesně šli. Podél cesty jsou sady jablek, rajčat a hroznového vína. Holky mohou, a tak pokračujeme dál. Po cestě se dozvídám, že ani jedna z nich moc nejezdí. Dáša v 10letech ujela 50km na kole a od té doby nejezdí. Koďous občas jezdí, ale také ne moc daleko. Zajímá mě, kde se cesta otáčí kolem jezera. Chtěl bych jet dál, holky schvalují, a tak míjíme i 40tý kilometr  od Egirdiru. V další vesnici je obchod. Kupujeme vodu a chleba a potkáváme Němce, který zná Liberec. Pán z obchodu nás zve k sobě na zahradu ke stolku. Natrhá nám několik rajčat a jablek a pak se s námi snaží bavit. Jeho dcera, co zrovna přijela na kole, to umí o mnoho lépe. Pár anglických frází z ní vypadne. Ukazují nám na mapě, že jsme přibližně v 1/4 cesty okolo jezera. Nějak se mi to nezdá. Ujedeme ještě asi 6km a dojedeme do úžiny, kde jezero Egirdir končí, ale začíná jiné a to se musí také objet. Myslel jsem si, že to bude kratší. Chvilku relaxujeme na břehu a pak naší cestu otáčíme.
Cesta je opět stejná, je jen už více namáhává. Projíždějící auta nás zdraví troubením. Z 5 projíždějících aut na nás 4 zatroubí. Asi tu moc cyklistů není, pravda za celý týden v Egirdiru jsem žádného nepotkal. Máme domluvený systém jedu vpředu a občas se ohlížím, když nevidím Koďouse zastavuji, to samé dělá Koďous, když nevidí Dášu. Takhle se já vpředu dozvím, že se něco děje a čekáme navzájem na sebe a máme nad sebou kontrolu. Dvacet kilometrů před Egirdirem čekáme na Dášu. Dáša po chvilce dojde s kolem. Její zadní kolo je píchnuté, jede po ráfku. Co teď? Pumpičku nám v půjčovně nedali. Nikde nikdo. Dáša se rozhodla, že půjde dál pěšky. Je to blbost, je už 7 večer. Dřív než se vzchopím něco vymyslet, rychle se všechno semele. U Dáši zastavuje auto, z něj vystupuje starší žena v šátku a dva dědulové a snaží se kolo narvat do kufru. Přijedu, pomáhám jim sundávat přes rychloupínák přední kolo, aby se vše do auta vešlo. Dáše dávám peníze a posazuji ji do auta. Auto odjíždí. Podíváme se na sebe s Koďousem a řekneme a je fuč. Až pak mi dochází, že s nimi možná Dáša ani domluvená nebyla, že prostě jen přijeli a naložili ji. Jediné co mě utěšuje je to, že jsem je viděl při cestě tam i při cestě nazpátek, jak stojí u sadu. Určitě chtěli jen pomoc. S Koďousem ujedu těch 20km velmi rychle. Zapínám čelovku umístěnou na noze, když vjíždíme do města, pro lepší bezpečnost. Jedeme vrátit kola k Lale hostelu. Dáši píchnuté kolo nikde. Říkám si, že to bude v pořádku, že určitě někde je. Posílám Koďouse k nám do penzionu, ať jde zkontrolovat, jestli tam Dáša byla. V tu chvíli se na obzoru objevuje i s majitelem hostelu. Dáši příběh zněl asi takto: "Říkala jsem si, to si dělá srandu, že mě jen tak posadí do auta a nechá jet. Pořád na mě mluvili turecky a anglicky a já jen odpověděla, že umím anglicky velice - easy. Až poté jsem si uvědomila, co to slovíčko znamená, že to není slovíčko - málo. Paní mi dala velké jablko, gumičku do vlasů a vodu k pití. Ořechy mi louskala přímo v puse. Vysadili mě u hostelu a já čekala na Bajka, až přijde z města, protože jsem neuměla nasadit to přední kolo. Jenže on se nevracel, a tak jsem čekala venku u kola. Pak přišel majitel hostelu. ". Nikdo po nás peníze nechce, a tak odcházíme domů.
Ujeli jsme něco okolo 93km. Smekám před děvčaty. Cesta okolo jezera je dlouhá 120km, obě dvě mi řekly, že když vyjedeme ráno, cesta se dá ujet. Pokud bude počasí určitě to zkusíme, ale příště už s pumpičkou a rezervní duší.
Adél nám večer dělá výborné brambory na loupačku. V noci ještě s Koďousem plánuji cestu na delší den. Všichni už mají sbalené batohy na víkend. Chtěli bychom jet na Pamukkale. Nějaký vnitřní hlas mi říká, ať nejedeme. Neustále hledám něco proč bychom neměli. Je tam málo památek, je na to málo času, je to daleko. Úplně vyřízení po cestě na kole a dlouhém plánovaní se odbíráme od map a průvodců a jdeme spát.

Žádné komentáře
 
Kluk jedna ušatá z vod Preškavy… ÷ www.preskavak.webgarden.cz ÷ … portfolio o světe tady a tam. © 2000-2008