Preškavák

Vítej poutníku. Čaj nebo kávu? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl… Povídej. Cukr nebo med? Sladíš si život? Aha. A co tam u vás? Jaké to tam je? Pořád stejné jako to bývalo?

ON-LINE DENÍK

DEN 10: DEN NA FAKULTÁCH

Je normální ráno jako každý jiný. Sluníčko co dopadá do pokoje vytváří takové teplo, že už se nedá spát. Snídáme a připravujeme se do školy. Sjednáváme autobus do Isparty a já v něm zakládám náš nový finanční sešit. Po týdnech máme rozdělené služby na zapisování všech nákupů pro zpětné vyučtování v excelu, na připravu snídaně a na přípravu věcí do školy. Do sešitu pro turecké prvňáčky na výuku správného psaní písmen zapisuji první položky. Tento týden má finanční službu Dáša a já školní a snídaňovou. Večer jsem ještě dopropracoval systém vyučtování, nyní máme přehled snad i o tom, kdo se kolikrát usměje za den/měsíc/semestr. Cesta do Isparty trvá asi půl hodiny. V Ispartě se nějak zamotáváme, protože nás pomátla zastávka, na níž jsme vytsoupili.

Využíváme tedy dvou spojů městské dopravy. V Ispartě umí hrozně málo lidí anglicky, z 30 oslovených dokáže 5 odpověďět (že neví) a 2 nás kamsi zavedou s tím, že si myslí, že je to dobře, ale většinou není. Do autobusu nám už volá ALI, náš náctiletý erasmus koordinátor, poprvé volám anglicky telefonem. S problémy nám cesta nakonec trvá hodinu a půl, namísto půl hodiny. S Alim jdeme do International relationship office (IRO), kde nás vítá Hande. S Alim nás posílá za jakýmsi děkanem technické univerzity, který s námi vyřizuje potřebné věci ohledně získání kreditů, předmětů a rozvrhu. Bohužel v kanceláři není. Tak jdeme čas přečkat do jídelny. Dáváme si kebab nebo "Turkyšhamburger" a Ayran (jogurt, voda, sůl). Je zajímavé, jak všechno v Turecku funguje po svém. Není tu americkej hamburger, ale tureckej. Není tu americké oblečení, ale turecké. V rádiu nehrajou mezinárodní písničky, ale pouze ty turecké. V jídelně ještě s Alim vtipkuji o tureckých dívkách a dozvídáme se od něj několik osobních informací. Od té doby na mě Ali volá, vždy když okolo projde nějaká hezká holka. Špatně to pochopil, ale je s ním sranda. Na technické univerzitě už na nás mají čas, trávíme další hodinu s papírováním u děkana. Jde s námi i jeden Polák, který je z čekání celý přešlý. Když se s ním seznamujeme, tak vtipkuje u jména Adél, že si prý odsedne, aby ho nesnědla, protože Adéla přeci ještě nevečeřela. Pokračujeme do IRO, kde si vyzvedáváme věci, co nám tu nechaly holky z Čech, když tu studovaly minulý rok. Na půdě IRO jsou zabalené kyblíky a igelitky. Je toho opravdu fúra. Jsou tam talíře, příbor, rychlovarné konvice, prkýnka, nože, ošatky, atp. Prý je to pro všechny Erasmáky, ale ostatní se toho vzdávají. Necháváme si věci od holek a ještě další dvě igelitky výběru námi potřebných věcí, zbytek necháváme Lotyšům. S Alim pokračujeme na lesnickou fakultu, kde budeme mít většinu předmětů. Tato fakulta se nachází na druhé straně kampusu, nedaleko fakulty jazyků. Je to fakulta asi očividně starší, menší a útulnější. Uprostřed fakulty je skleník s rostlinami. Čekáme na děkana. V kanceláři na nás již čeká starší brýlatý muž - typický přírodovědec. Jeho angličtina je občas těžko rozeznatelná od turečtiny. Nabízí nám svou pomoc, vítá nás na fakultě i v Turecku, a také se stotožňuje s naším názorem, že Edgirdir je úžasné místo. Opouštíme fakultu a přesouváme se s Alim do města, sice se v Ispartě vyzná, i přesto musíme podnikat dvě dost dlouhé cesty městskou linkou, aby nás nasměroval tam, kde jezdí "dormuše", což jsou levné tranzity, které jezdí do okolních měst a vesnic. Ve městě kupujeme ještě tureckou SIM kartu Vodafone pro volání v Turecku, tu si musel vzít na smlouvu Ali, je sice na kredit, ale i tak požadovali studentskou tureckou identifikační kartu, kterou my zatím nemáme. Číslo na naší společnou tureckou SIM je tedy: +905433396397. V obchodě se ještě koukáme po dvouplotýnkovém elektrickém vařiči, mají ho tu za 750Kč, tak zvažujeme jeho koupi v následujích dnech. Vařič nás sice vyjde poměrně draho, ale ušetříme hodně na jídle, protože si ho budeme moct vařit sami. Poslední autobus nás veze na nádraží dormuší, začíná být bouřka s kulovými blesky a my ještě k tomu zjišťujeme, že dormuše večer jezdí v hodinových intervalech. Čekáme tedy 3/4hodiny v restauraci, kde právě probíhá po-ramadánová večeře. Dáváme si polévku a čaj. Autobus jede. Jsme V Edirgiru. Někteří jdou na internet, jiní zase zkontrolovat věci od holek. V kbelících je i aviváž, prací prášek, polévky, cukr, káva, skleničky, blok, tužka, ... a další desítky věcí. Jde se spát. Ještě v noci posílám SMS Jance, která nám společně s Terkou věci v IRO nechala. Holky nám moc pomohly. Všichni už spí. Já ještě u světla z monitoru plánuju výlet na další den, kaňon Yazili je jasnou volbou. Nechávám si o něm zdát, snad to bude za to stát.

Žádné komentáře
 
Kluk jedna ušatá z vod Preškavy… ÷ www.preskavak.webgarden.cz ÷ … portfolio o světe tady a tam. © 2000-2008