Preškavák

Vítej poutníku. Čaj nebo kávu? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl… Povídej. Cukr nebo med? Sladíš si život? Aha. A co tam u vás? Jaké to tam je? Pořád stejné jako to bývalo?

ON-LINE DENÍK

DEN 1: DEN PŘEJEZDŮ HRANIC, DEN 2: DEN ASISJEKÉHO KONTINENTU

Žádné nostalgie rodino, příbuzní, přátelé, kamarádi - párkrát se nadechnete a jsme tu zpět. O dost zkušenější, vychytralejší, snad i naučenější. Získáme cenná pozitiva pro další proplétání se občas trnitým životem. Tak nám držte palce.



První cestovní zprávu píšu na turecký papír na záchod. Popisovat složitě cestu autobusem nemá smysl. Projeli jsme 6 států (ČR, SR, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko). Snad stojí za zmínku jen bulharská benzínka, kde si vedle Bajka (Honza) umyl chlápek ruce v pisoáru. Opravdu zážitek. V Sofii se jdeme podívat do města, protože máme dvě hodiny čas, zavazadla necháváme ve stánku společnosti, s kterou jsme sem dojeli. Našel jsem v peněžece pár bulharských frfníků, a tak scháním nějake pivo, které se zde prodává v PET lahvi, abychom měli základ do Turecka. Sám běžím po hlavní ulici pro pivo, nakonec jsem opravdu sehnal pivo Kamenitza 2litry. Vracíme se a prohlížíme si křesťanský a pravoslavný kostel a nakonec mešitu. Odjíždíme bulharskou společností do Istanbulu. V autobuse už jsme jak v zoologické, sedm Čechů budí velké rozpaky a to přidává na bulharsko-tureckých hranicích. Na těchto hranicích je takové vedro, že kapka vody uschne dříve než přejede vertikálně zdviženou dlaň. Turecká hranice je plná desítek bagrů, nakladačů a dělníků a vypadá to tu jak obrovské staveniště. Čekáme v úmorném vedru v autobuse bez zapnuté klimatizace. Kamča je předvolána před autobus a Adél se jí směje z okénka, kde na ní čeká eskorta celníků. Nakonec chtějí Adél, ta plna očekávání jde ven. Celníci mají pas Dáši a nedokážou holky vzhledově identifikovat. Nakonec ale pobízejí Adél, ať zůstane. Osamocená Adél odpovídá celníkům na otázky typu: "Kam a proč jedete?", "Vy tam snad budete studovat?"
Po mých instrukcích Adél nešíří rozsáhlé informace, ale jen útržkovitě odpovídá. Celník jí dává do pasu jím nazvané "prezidentské razítko" a děsně se u toho směje. Stojím deset minut s Bajkem v Duty free s třemi pivy po 1 euru, nakonec nám na konci fronty řeknou, že nám pivo do Turecka neprodají. Znechuceni, otráveni a naštváni se plížíme do pehřáteho autobusu. Nepochopitelné jednání, když většina Turků a jiných národností jde do autobusu s lahvemi drahého alkoholu, cigaretami apod. Hádám se s hajzldědkem, protože Kamča potřebuje na WC a on neuznává bulharské drobné ani eura, tureckou měnu ještě nemáme. Nakonec se mu snažím nazančit, že si asi dojde na záchod před ním a vysypávám mu obsah mé kapsy, kde jsou nějaké české drobné a asi 20kč v bulharské měně. Stojíme tam tak dlouho a mluvíme na něj česky i anglicky, až kamču pustí a mě vrátí peníze. Nakonec šla zadarmo. Přichází celní kontrola. Šupito-presto vyházet vše z autobusu na připravené stoly. Autobus musí odjet pár metru s otevřeným zavatadlovým prostorem. Celníci projíždějí všechny batohy okolo nás. Bajk schovává rum a CD dospod. Snažíme se co nejvíce věcí schovat, je nám jasné, že by nám spoustu věcí zabavili. Celníci na nás neustále ukazují a cosi si povídají. Nakonec se stalo něco nepředvídatelného, celníci odcházejí a přicházejí jiní, kteří řeknou ať zavřeme kufry a batohy a jdeme. Řidiči nám v rychlosti berou zavazadla a pomáhají je dávat do autobusu. Vše probíhá rychle, autobus odjíždí dál. Nechápu, buď to bylo podplacené nebo štěstí. Každopádně jsme problémy neměli a jedeme dál. Společnost, s kterou jsme jeli asi pochopila, že by s námi byly problémy, tak to nějak obešli. Zbytek celní kontroly je rychlejší než blesk. Jsme v Turecku.  Všude vlajky, zemědělská krajina. Je to ještě něco málo pod 300km do Istanbulu. Istanbulské předměstí je obrovské. Istanbul sám o sobě má několik miliónů obyvatel. Přijíždíme na obrovské autobusové nádraží v evropské části Istanbulu. Je to obrovská třípodlažní budova velikosti letiště. V prvním patře jsou odstavené autobusy, kde lidé spí v zavazadlovém prostoru a je tu silný zatuchlý odér. Druhé patro  je plné krámků, čekáren a černého trhu. Třetí patro je jako velké náměstí obehnané stánky autobusových společností, salóny na čekání a nástupištěmi 1,2,....60,...
Ostatní čekají v čekárně a hlídají zavazadla, jdu s Koďousem a Dášou zjistit spoje do Isparty a sehnat jízdenky. Jde to rychle, oslovuju pána ve třetím stánku, ten povolává pána na chodníku, ten nás táhne do jednoho ze stánků, tam na moje jméno kupujeme 7 jízdenek a je vše OK. Vracíme se o tři patra dolů, přes černý trh, schody plné výkalů od holubů, zatuchlých rohů až k ostatním. Začíná modlitba, lidé se najednou z celého autobusáku ztratili, využíváme volného prostoru a stěhujeme kufry nahoru. Spousta schodů je dost velká pruda. Čekáme v salónu a za pár minut jede autobus. Mladé řidiče podplácíme bonbóny z Čech. Přejíždíme Bospor mezi Černým a Marmarským mořem. Most rozděluje dva světy. JSME V ASII. Jiný kontinet, jiný svět? Nakolik je svět kosmopolitní, nakolik je globalizován? Máme půl roku na to, zjistit to. Sedím hned za řidičem, ale po dvou hodinách přistupuje mladá slečna, a tak mě posílá dozadu, jí chce mít raději za sebou - znají se. Dědula vedle mě celou noc několikrát otačí růženec v ruce. Kuličku po kuličce - modlitbu po modlitbě. Tisíce dotyku prstu o kuličku. Zvuk kuliček slyším i ve snu. Usínáme v poloprázdném autobusu.

Poslední komentáře
10.09.2008 20:11:01: Ahoj všem, se zatajený dechem čtu každý řádek. Hned jak to dopíšu, tak se vrhám na další příspěvek. ...
 
Kluk jedna ušatá z vod Preškavy… ÷ www.preskavak.webgarden.cz ÷ … portfolio o světe tady a tam. © 2000-2008