Preškavák

Vítej poutníku. Čaj nebo kávu? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl… Povídej. Cukr nebo med? Sladíš si život? Aha. A co tam u vás? Jaké to tam je? Pořád stejné jako to bývalo?

TURKEY 08/09

DEN 18: ZA ŠKOLOU - VE VOJENSKÉM PROSTORU MEZI VOJÁKY

Ráno natěšeni odpočíváme a pospáváme, protože přeci nemusíme do školy. Jupíí.  Na poledne vycházíme do města a dál směrem k antickému městu Prostanna. Ve městě potkáváme našeho taxikáře Čengize, ketrý nám dělá cenu na cestu k Prostanně, ale mi odmítáme. Je to přeci jen 5km, jak cedule ukazují. Stoupáme po klikaté silnici směrem k vesnici Akpinar. Je obrovské vedro a silnice je nudná a to ještě táhnu s Bajkem krosnu, kde máme plynovo bombu, ešus a polévky jako překvapení pro holky. Naštěstí se v nošení krosny střídáme. Eliška zůstala doma, protože ji nebylo dobře. Fotím krásná ponarama Egirdirského zálivu. Jedou vojáci. Stopuji vojenský traktor a ochotně mě berou na korbu, po 300metrech potkáváme ostatní, mávám na ně, ať skáčou za mnou. Vojáci nás vezou až do vesnice Akpinar.
Cesta se tady mění v sypkou a dobytkem prošlapanou. Jdeme poměrně dlouho a zdá se nám jakobychom už 5km ušli, vaříme polévku a hledáme další neznačenou cestu. "Musí to být támhle někde pod tou horou", říkám ostatním. Ti však udiveně říkají, že hora je vojáků. Jdeme další kilometr stoupající planinou okolo stád koz a několika pastevců. V dálce jsou slyšet obrovské rány dunící mezi horami Davrazu. Zdá se nám to být dost divné. Nahoře na kopci se pohybuje několik modrých baretů a plochy před nimi vypadají jako střílny. Nevíme co se děje. Najednou se ze zatáčky vynořují dva turisté. Pozdravy "Hi" a "Merhaba" je zdravíme. Jeden z nich se na konci anglicky ptá Bajka: "Where are you from?".
Bajk odpovídá: "Czech republic". Jeden z nich odpoví: "No to je dobrý, my taky". Dáváme se s nima do řeči a ptáme se na Prostannu a na horu vojáků. Prý musíme okolo údolí a pak pod horu, tam to je. Na horu se dá také dojít.
Pokračujeme dál a dostáváme se do vojenského prostoru označeného čísly a popisky. Obcházíme území na zkušební střelbu a kousek od nás jedou tři auta narvané vojáky. V Egirdiru, oblasti Davrazu a blízkém okolí jsou obrovské vojenské základny tureckého komanda. Patří jim celé pohoří a cesty. Z vojáku v nákláďácích jde docela respekt. Všude jsou ležící patrony. Jdeme směrem k hoře a najednou se v dálce objevuje několik desítek modrých baretů. Vojáci v plné polní a rozličnými zbraněmi jdou v zástupu proti nám. Zprvu se trochu zastavují a něco řvou, ale říkám si, že nás přeci nezastřelí. Míjím prvního z nich. Když okolo mě projde plukovník pozdravím ho "Merhaba" od té doby se rozjede řetězec pozdravů, úsměvů a utahaných obličejů. Dokonce jeden z vojáků si nás natáčí na kameru. Je vidět, že jsou utahaní. Poslední dva nesou raketomety. Tlukot našich srdcí, adrenalin v žilách, pot vojáků a dupot pod tíhou jejich výstroje dohrává celou scénu. Holky říkají, že nikdy neviděli tolik zbraní pohromadě. I já jsem měl podivný pocit, nikdy jsem takový nezažil a to jsem naštvaných vojáků s kalašnikovi potkal již mnoho. O kus dál jsou tabule pro výcvik vojáku. Cvičí zde odhad vzdálenosti, rozložení a sestavení skupiny vojáků, zaměřování na cíle v dálce, jenž jsou umělě postavy. Dostáváme se až pod horu, kde pastevec píská na stádo koz. Po určitě dvojnásobku slibovaných 5kilometrů se ptám pastevce kde je Prostanna. Odpovídá mi: "Tady všude, támhle a taky tady. Na kopec můžete." Pod obrovským stožárem vysokého napětí leží velmi starý sloup a okolo něj je bordel z izolace stožáru. To je to proč sem jdeme? Jsme smutni z tohoto místa, kde se historie Turecka mísí s nepořádkem. Přemlouvám ostatní, ať vylezeme ještě na tu vojenskou horu, která se vyvyšuje určitě okolo 2000m.n.m. nad jezero Egirdir a je z ní dozajista krásný výhled. Za hodinu a půl se stmívá, rychle vybíháme nahoru. Mohl bych teď desítky hodin popisovat pocity z této hory, ale myslím, že je více pochopíte z mých fotografií. Na kopci jsou vojenské střílny a tisíce plechovek po vojácích. Zajímavostí je, že celá hora je posetá milióny kousků cihel, vůbec nechápu, jak se sem dostaly. Krajina se mění podle zapadjícího slunce a obrovské jezero hraje rozličnými barvami. Sestupujeme v rychlosti dolů. Ostatní mi vynadali za to, že věci dělám špatně, a tak jsem si užíval pohled na skupinu, která měla hledat nejvhodnjěší neznačenou cestu dolu do Egirdiru. Vypadalo to jako kdyby vám spadnul džbán na podlahu a střepy se rozlétly do všech směrů. Každý šel svým směrem a pokřikoval na ostatní, proč nejdou také. Nakonec se dohodli na jedné cestě a sestupujeme. Nechal jsem se vést. Jak říkám: "Každá cesta je správná, vždyť je vaše, jde o to jak je přijatelná pro ostatní. Já vám nabízím tu mou". Na silnici do Egoirdiru svižně stopuji auto, které nás už za tmy dováží do centra. Každý se sám nějak stravuje sám.
Žádné komentáře
 
Kluk jedna ušatá z vod Preškavy… ÷ www.preskavak.webgarden.cz ÷ … portfolio o světe tady a tam. © 2000-2008